Evropská komise si chce posvítit na daňové předpisy členských států a ověřit, zda nediskriminují občany EU, kteří pracují v jiném členském státě. Soustředit se chce jak na ekonomicky aktivní populaci (zaměstnance či osoby samostatně výdělečně činné) tak i na důchodce či studenty. Tímto záměrem komise navazuje na iniciativu, která vznikla již v roce 2012 a zaměřovala se především na přeshraniční pracovníky.
Komisař pro daně, celní unii, audit a boj proti podvodům, Algirdas Šemeta, uvedl: „Předpisy EU jsou jasné: všichni občané EU musí mít v rámci jednotného trhu stejná práva. Nemůže docházet k diskriminaci a právo pracujících na volný pohyb nesmí být omezeno. Vůči občanům tedy máme povinnost zajistit včlenění těchto zásad do daňových předpisů všech členských států.“
Mobilita pracujících je považována za jeden z klíčových potenciálů, který může podpořit růst a zaměstnanost v Evropě. V letech 2004 – 2009 se v původních členských státech (tzv. EU-15) zvýšilo HDP v důsledku mobility o téměř 1 %.
Nicméně problémem při práci v jiném členském státě zůstávají daňové překážky. Tyto překážky mohou vzniknout jak v zemi původu občana, tak v jeho novém působišti v zahraničí. Proto se na tuto problematiku komise plánuje zaměřit, a pokud nalezne nějaká znevýhodnění nebo diskriminaci porušující právo na svobodný pohyb a práci, nahlásí tato zjištění národním autoritám a bude trvat na jejich odstranění.
Občané pracující v jiném státě Evropské unie mohou být považováni za daňového rezidenta právě v tomto státě, kde pracují, a v tom případě mají právo na stejné podmínky jako občané této země. Například mají nárok na stejné daňové odpočty z částek, které odvedli v hostitelské zemi. To se týká například příspěvků do důchodového systému nebo soukromého zdravotního pojištění.
Pokud má občan bydliště v Česku (nemusí jít o trvalý pobyt, záleží na tom, kde má byt, tedy kde bydlí) nebo se v ČR zdržujete alespoň 183 dní v roce, je pro daňové účely považován za českého daňového rezidenta. To znamená, že v českém daňovém přiznání uvádí své celosvětové příjmy (z ČR i ze zahraničí). V zahraničí pak jeho mzda podléhá tamnímu systému zdanění a srážkám zdravotního a sociálního pojištění, bez ohledu na jeho rezidenci.
Smlouva o zamezení dvojího zdanění, kterou má ČR s konkrétními státy, zabraňuje tomu, aby zdanění příjmů nenastalo dvakrát, tedy v obou zemích.
Než začne občan České republiky pracovat v zahraničí, musí se odhlásit z českého systému sociálního a zdravotního pojištění. V jiné zemi, kde hodlá pracovat, se naopak musí přihlásit na finančním úřadě a ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Po návratu do Česka opět musí podstoupit odhlašovací a přihlašovací proceduru, tentokrát v opačném pořadí.
V případě, že pracovník přijde o práci v jiném státě, má právo pobírat dávky v nezaměstnanosti ve státě, kde byl zaměstnán, a to v rozsahu platném v dané zemi.