V dnešním článku se zaměříme na některé náklady, které vznikají společnosti ve vztahu se zaměstnanci. Zaměříme se především na daňovou uplatnitelnost těchto nákladů pro účely daňového tvrzení právnických osob.
Cestovní náhrady zaměstnanců
Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Cestovní náhrada tvoří náhradu výdajů vzniklých zaměstnanci.
Základním ustanovením, které se dotýká právnických osob je obsaženo v § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP, ve kterém je specifikováno, že za náklady lze považovat náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním předpisem. Zákoník práce stanovuje základní náhrady, které je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci. Jedná se o náhradu jízdních výdajů, náhradu výdajů za ubytování, stravné a náhrady nutných vedlejších výdajů. Jsou stanoveny výše náhrad, které zaměstnavatel zaměstnanci musí minimálně uhradit, ale také jsou stanoveny maximální limity náhrad, při jejichž překročení budou již považovány částky, o které byly limity překročeny, za zdanitelný příjem zaměstnanců.
Pojistné na sociální zabezpečení a na všeobecné zdravotní pojištění
Výchozím ustanovením dané problematiky bude § 24 odst. 2 písm. f) ZDP, které pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem specifikuje jako náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Důležité je pokračování této specifikace, protože náklady plynoucí z pojištění a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti jsou daňovými náklady pouze tehdy, pokud byly uhrazeny, a to nejpozději do konce měsíce následujícího po uplynutí zdaňovacího období.
Obdobný režim má pojistné sražené zaměstnavatelem ze mzdy zaměstnance, které má zaměstnavatel povinnost odvést správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně.
Zaměstnanecké benefity
Různá peněžitá nebo nepeněžitá plnění zaměstnancům nad rámec smluvené mzdy můžeme považovat za tzv. zaměstnanecké benefity. Z daňového hlediska je optimální poskytování takových zaměstnaneckých benefitů, které jsou pro zaměstnance, jakožto fyzické osoby pobírající mzdu, osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a nezahrnují se do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální a zdravotní pojištění a současně jsou daňově účinným nákladem pro zaměstnavatele.
Základní rámec úpravy nalezneme v § 24 odst. 2 písm. j) bodu 5 ZDP, kde jsou vymezeny jako daňově účinné náklady na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců vynaložené na práva zaměstnanců vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy, pokud není ZDP nebo jiným zákonem stanoveno jinak. Dovětek „pokud není zákonem o daních z příjmů stanoveno jinak“ je dost podstatný, protože v dalších ustanoveních zákona nalezneme značný počet restrikcí. Např. v § 25 odst. 1 písm. h) ZDP se vymezuje jako daňově neuznatelný náklad nepeněžní plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci ve formě příspěvků na kulturní pořady, zájezdy a sportovní akce nebo možnosti používat rekreační, zdravotnická a vzdělávací zařízení, předškolní zařízení, závodní knihovny, tělovýchovná a sportovní zařízení apod.
Daňově účinné naopak jsou náklady vynaložené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygienické vybavení pracovišť, závodní preventivní péči, provoz vlastních vzdělávacích zařízení nebo provoz vlastního stravovacího zařízení v souladu s § 24 odst. 1 písm. j) ZDP.
