Společnost v dnešní době často poskytuje vozidla svým zaměstnancům i pro jejich soukromé využití. V dnešním článku si shrneme, na co by si měl dát zaměstnavatel při jeho poskytování pozor, s čím by měl počítat zaměstnanec a zaměříme se i na správný postup podle zákona o daních z příjmů či zákona o dani z přidané hodnoty.
V případě, že zaměstnavatel bezplatně poskytuje zaměstnanci automobil k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za nepeněžní příjem zaměstnance částka ve výši 1 % vstupní ceny (v ceně musí být zahrnuto DPH) vozidla za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla. Pokud se jedná o najaté vozidlo, vychází se ze vstupní ceny vozidla u původního vlastníka. Není důležité, zda je vozidlo skutečně v měsíci využito, ale zda je zaměstnanci k dispozici. Je-li částka, která se posuzuje jako příjem zaměstnance za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla, nižší než 1 000 Kč, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 000 Kč.
V pracovní smlouvě či jiné dohodě se specifikuje, o jaký typ automobilu se jedná, je zde také uvedena vstupní cena a období, ve kterém bude k soukromým účelům zaměstnancem využito. Zaměstnavatel se zaměstnancem se mohou domluvit na způsobu přeúčtování spotřebovaných pohonných hmot. Často je zaměstnanci hodnota spotřebovaných hmot sražena ze mzdy na základě uzavřené dohody o srážkách ze mzdy.
Na straně zaměstnavatele soukromé užívání vozidla generuje nemalé náklady, nejčastěji v podobě oprav a udržování vozidla, pojistného, odpisů vozidla zařazeného v obchodním majetku. Zaměstnavatel i odvádí pojistné z nepeněžního příjmu zaměstnance. V případě, že je právo zaměstnance na soukromé užití služebního vozu právně podloženo, jsou související náklady daňovým nákladem zaměstnavatele.
Zákon o daních z příjmů říká, že náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů jsou také náklady na pracovní podmínky zaměstnanců vynaložené na práva vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.
Plátce daně má nárok na odpočet pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro své ekonomické činnosti. Jestliže nelze v okamžiku uplatnění odpočtu daně stanovit výši poměrného koeficientu podle skutečného podílu použití, stanoví ji plátce kvalifikovaným odhadem. Na konci kalendářního roku, ve kterém po uskutečnění zdanitelného pnění plátce byl oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně a tento nárok uplatnil, plátce do hodnoty poměrného koeficientu zohlední skutečný podíl použití zdanitelného plnění pro své ekonomické činnosti v příslušném roce.
V pokynu Generálního finančního ředitelství je doloženo, že je-li vozidlo využito třeba jen z 20 % pro služební účely a z 80 % pro soukromé účely zaměstnance, lze uplatnit v plné výši nejen odpisy, ale také pojistné, náklady na opravu apod.
Zaměstnavatel si avšak nemůže do svých daňových nákladů zahrnout náklady na pohonné hmoty spotřebované pro soukromé účely zaměstnance.