Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 přináší, jak jsme několikrát zdůraznili, mnoho změn. Některé změny nejsou až tak patrné, takže lidé si jich na první pohled nevšimnou. A tak se dál řídí tím, co si zafixovali z původního občanského zákoníku. Ten nyní již neplatí, a tak mohou mít se zafixovanými návyky z minulosti velké problémy.
Principy v přijetí nabídky podle § 44 zákona č. 40/1964 Sb. (ObčZ)
Takovým velmi známým a zaběhnutým principem z původního, v současné době neplatného občanského zákoníku, bylo, že „mlčení či nečinnost v rámci uzavírání smlouvy neznamená přijetí návrhu“. Na první pohled může uživatel říci: ale vždyť nový občanský zákoník se také hlásí k tomuto principu! Jenže je v tom malý háček. A zde se jedná o ty jemné nuance, které obvykle lidé v novém občanském zákoníku snadno přehlédnou.
Platilo, podle ustanovení § 44 již neplatného občanského zákoníku, že předkladatel návrhu napsal do smlouvy, že pokud osoba, které byl návrh určen, výslovně nabídku neodmítne, bude uzavřena. To často způsobovalo nepříjemnou a nežádoucí situaci, zvláště ve vztahu ke spotřebitelům.
A jak je to nyní, v roce 2014?
Sice nový občanský zákoník vychází ze stejného principu (kdo mlčí, nesouhlasí – viz §1740 odst. 1), ale přitom přináší jemné nuance, jak o nich byla výše řeč. Ale jsou významné. Hned v následujícím ustanovení § 1740 odst. 2 a odst. 3, které výslovně znějí:
Přijetí nabídky
§ 1740
(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.
(2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy.
(3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost.
A jak se to projeví v běžném životě?
Zabývejme se nyní přednostně smlouvami, se kterými přijde většina lidí do styku. Jsou takové případy, kdy smlouvy nejsou oběma stranami podepsány v jednom čase. Spotřebiteli je předána kompletní smluvní dokumentace, která je podepsána jednou stranou. Je to možné považovat za nabídku? Ano, protože je tu jasná vůle jedné strany uzavřít s druhou stranou smlouvu, a nelze ani tvrdit, že tu chybí podstatné náležitosti smluv a vázanost strany navrhovatele v případě, že druhá smluvní strana nabídku přijme. Ale z citovaného ustanovení také plyne, že druhá smluvní strana může takový návrh doplnit odchylkami a doplňky a vytvořit z návrhu koncept k jednání, ale k tomu ji brání ustanovení odst. 2, pokud v odpovědi navrhovateli je obsah doplňků a dodatků vyjádřen jen jinými slovy.
Navrhovatel se může vyhnout problémům s uzavřením smlouvy (§ 1740 odst. 3) tak, že doplňky a odchylky odmítne výslovně ve svém návrhu předem a prohlásí svůj návrh za konečné znění.