V ustanoveních § 436 až 439 se jedná o obecnou úpravu zastoupení osob, Není od věci zmínit, že se vychází z úpravy § 22 až 24 již neplatného občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., který pozbyl účinnosti od 1.1 2014. V ustanovení § 436 se stanoví, jaký obsah zastoupení a z jakých právních důvodů zastoupení vzniká.
Ustanovení § 436 doslovně zní:
(1) Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
(2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.
Kdo je způsobilý být zástupcem?
V ustanovení § 437 se stanoví, kdo je způsobilý být zástupcem, a jaké právní následky má skutečnost, že zástupce není k zastoupení způsobilý; tyto právní následky se stanoví nepřímo, ochranou dobré víry třetí osoby, jak je uvedeno v doslovném znění § 437, který zní:
(1) Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět.
(2) Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
Ustanovení § 438 obsahuje obdobnou úpravu, jakou má § 24 stávajícího občanského zákoníku. Rozdílně od platné úpravy se stanoví, že zástupce si substituta může ustavit, nejen bylo-li to zvlášť ujednáno, ale také v případě, že to vyžaduje nutná potřeba. Zároveň se stanoví, že v těchto případech zástupce odpovídá za řádný výběr substituta. Úprava přirozeně nebrání ujednání zakazujícímu zástupci pověřit dalšího zástupce: to si strany mohou ujednat, protože jim to není zakázáno.
Smluvní zastoupení a plná moc
Právní úprava: ustanovení § 441 až 449, zákona č. 89/2012 Sb.
Zákonná ustanovení, věnované úpravě zastoupení, upravuje ve své druhé části (Díl 2 Hlavy III) smluvní zastoupení, označované v neplatném zákoníku nesprávně jako „zastoupení na základě plné moci“.
Rozdíl mezi smlouvou a plnou mocí u zastupování
Nesprávnost spočívá v tom, že právní důvod vzniku tohoto zastoupení představuje smlouva o zastoupení, nikoli plná moc. Plná moc má funkci jen jako potvrzení zastoupeného o tom, že zastoupení bylo ujednáno a vzniklo. Jinak návrh vychází z právní úpravy dosavadní (§ 31 až 33b stávajícího občanského zákoníku), pouze s drobnými věcnými jazykovými a systematickými změnami.