INTEGRA CENTRUM s.r.o.
vzdělávací kurzy, školení, semináře

Na scénu se po více než půlstoletí vrací dědická smlouva

30.11.2013

Do českého práva se po 64 letech opět vrací dědická smlouva, která byla součástí českého občanského zákoníku až do roku 1950. Tato smlouva je spolu se závětí dalším instrumentem, podle něhož je možné dědit. Nový občanský zákoník tak od 1.1.2014 rozšíří dosavadní způsoby dědictví, a to dědění ze zákona a ze závěti.

Dědická smlouva je nejsilnějším právnickým titulem, jelikož má přednost před zákonnými dědickými posloupnostmi. Jako institut se vyvinula ze závěti a je z ní také odvozena. Avšak mezi oběma tituly jsou určité rozdíly. Závěť je jednostranným právním úkonem, díky čemuž lze jednu závěť kdykoliv nahradit závětí s jiným obsahem. Oproti tomu dědická smlouva je dvojstranný právní úkon, což v důsledku znamená, že pokud bude zůstavitel chtít změnit nebo zrušit jednou uzavřenou dědickou smlouvu, bude k tomu v zásadě vždy potřebovat souhlas dědice. Proto by mělo být uzavření dědické smlouvy promyšleným a rozvážným aktem, aby se předešlo zbytečným nepříjemnostem.

Dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny, která se uzavírá obvykle u notáře. Pokud není sepsána ve formě veřejné listiny, nahlíží se na ní automaticky jako na závěť.

Nový občanský zákoník nedovoluje dědickou smlouvu uzavřít na celou pozůstalost. Minimálně jedna čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby s ní zůstavitel mohl volně nakládat podle své zvlášť projevené vůle.

Důležité je také připomenout, že dědická smlouva vychází ze smluvní volnosti, neboli smluvně lze upravit vše, co není zákonem zakázáno.

Dědickou smlouvu lze uzavřít jak s dědicem, tak i s odkazovníkem (např. s přítelem, kterému má připadnout nějaká věc jako odkaz). Pomocí tohoto tzv. odkazu lze nově nařídit dědici, aby vydal jiné osobě (tzv. odkazovníkovi) určitý předmět z dědictví. Obrovskou výhodou je, že odkazovník není dědicem, a proto nemusí hradit zůstavitelovy dluhy.

Zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Může tak nařídit svému dědici, aby někomu jinému vydal věc ze svého vlastního majetku, čímž bude podmíněno nabytí pozůstalosti. Dědic má samozřejmě vždy na výběr, zda dědictví přijme a věc zatíženou odkazem vydá, nebo dědictví odmítne a věc si pak ponechá.