V dnešním článku se zaměříme na jednotlivé situace, kdy musí zaměstnanci vyplacené odstupné po skončení pracovního poměru vrátit. Odstupné je zaměstnanci vypláceno jako kompenzace nepříznivých důsledků spojených s ukončením pracovního poměru. Zaměstnanec pracující na dohodu konanou mimo pracovní poměr nárok na odstupné nemá.
Odstupné může být až ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku podle délky trvání pracovního poměru při rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů a dvanáctinásobku průměrného výdělku ze zdravotních důvodů, kdy zaměstnanec nadále nesmí sjednaný druh práce vykonávat na základě lékařského posudku
Pokud zaměstnanec nastoupí znovu ke stejnému zaměstnavateli k výkonu práce na základě pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti, musí vrátit příslušnou část odstupného. Pro příklad lze uvést situaci, kdy byl ukončen pracovní poměr z důvodu nedostatku zakázek a s tím vyplývající nadbytečnosti zaměstnance. Zaměstnanci bylo vyplaceno odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Avšak zaměstnavatel získá novou zakázku a přijme zpět propuštěného zkušeného zaměstnance, který k němu znovu nastoupil. Dle zákona mu tak vznikla povinnost vrátit zaměstnavateli část odstupného. Poměrná část odstupného se stanovuje podle počtu kalendářních od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby určení podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného.
Pro povinnost vrátit odstupné není významné, jak vysokou mzdu (plat, odměnu) zaměstnanec pobíral u dosavadního zaměstnavatele v původním pracovním poměru. Dle zákona je totiž pouze na úvaze samotného zaměstnance, zda začne opět konat práci u dosavadního zaměstnavatele – oproti dříve pobírané mzdě i za méně výhodných či zcela nevýhodných podmínek.