Dne 26. září vydal Soudní dvůr EU rozhodnutí v rámci řízení proti několika členským státům EU (České republiky, Řecka, Španělska, Francie, Polska a Finska) týkající se implementace směrnice o DPH v oblasti uplatnění zvláštního režimu DPH pro cestovní služby.
Evropské komisi vadilo, že Česká republika umožňuje, aby cestovní kanceláře uplatňovaly podle § 89 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH), zvláštní režim pro cestovní kanceláře na poskytování cestovních služeb i jiným osobám než cestujícím. To podle komise odporuje povinnostem, které pro ČR vyplývají z článků 306 až 310 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty.
by poskytovány „cestujícímu“ („traveller“),it výraz “ ), a to v jejím čl. 26 odst. 1. Vzhledem k tomu, že toto anglické znění bylo podkladem pro pozdější překlady šesté směrnice, byl tento výraz často převzat v řadě překladů článků 306 až 310 směrnice o DPH. Jednotlivé státy si pak pojem „customer“ vykládaly jako „libovolný zákazník“, čímž se změnil význam, jelikož zvláštní režim pro cestovní kanceláře by se uplatnil i v případě, kdy cestovní kancelář jedná jako zprostředkovatel, zejména pak v případě, kdy hledá pro poskytovatele hotelových služeb zákazníky v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou, kterou s ním uzavřela.
Soudní dvůr potvrdil, že je nutné umožnit poskytovatelům cestovních služeb, aby využili zvláštní režim DPH bez ohledu na typ zákazníka, jemuž služby poskytují. Žaloba Evropské komise vůči České republice tak byla v plném rozsahu zamítnuta. Soudní dvůr tímto rozhodnutím potvrdil svůj dřívější výklad pojmu „traveller“, jenž interpretuje v širším smyslu než „konečného zákazníka“.
Rozdíl mezi standardním a zvláštním režimem
Každý plátce DPH zabývající se cestovním ruchem, byť i jen jednou ze služeb cestovního ruchu (doprava, ubytování, stravování apod.), musí řešit otázku, zda jeho služby budou podléhat standardnímu nebo zvláštnímu režimu zdanění.
Rozdíl spočívá v tom, že v případě standardního režimu DPH se postupuje dle § 36 a §37 ZDPH a vypočte se základ daně, který tvoří úplata, jež plátce obdrží za uskutečněné zdanitelné plnění, bez daně za toto zdanitelné plnění. K tomuto základu daně (úplatě) se přičte DPH v příslušné sazbě dle aktuálně platného ZDPH.
Naopak v případě zvláštního režimu se do základu daně zahrne pouze přirážka (obchodní marže) snížená o DPH z přirážky. Přirážka se počítá jako celkově obdržená částka od zákazníka mínus suma částek, které plátce poskytující cestovní službu uhradil za tyto nakoupené služby (ubytování, doprava atd.).
Výpočet DPH je v tomto případě stanoven jako přirážka poskytnuté služby plátcem x 0,1736 (koeficient pro výpočet DPH v základní sazbě platné pro rok 2013) dle § 37 odst. 2 ZDPH.
Zvláštní režim podle § 89 ZDPH je povinen použít poskytovatel cestovní služby, který jedná se zákazníkem vlastním jménem. Např. nakoupí ubytování a svým jménem ho prodá zákazníkovi. Nepoužije se ale tehdy, pokud by plátce např. jen poradil svému zákazníkovi, kam se má obrátit, aby si sjednal ubytování – za to by si plátce mohl sice také účtovat provizi, ale ta by podléhala standardnímu režimu DPH.